Každý asi zná propan-butanové lahve, které sloužily už v časech našich prarodičů. Dnes je jejich uplatnění ještě širší. České domácnosti si je oblíbily nejenom při vaření a grilování, ale také při vytápění, svícení nebo kutilství. Jejich spotřeba stoupá i v těchto dnech, kdy většina Čechů tráví kvůli obavám z koronaviru letní dovolenou v tuzemsku. Současně se však objevují stížnosti na některé prodejce plynu, kteří zákazníkům směňují prázdné obaly pouze vlastní značky. Pokud spotřebitel přijde do provozovny se svojí lahví nebo lahví konkurence, není obsloužen. Někteří dodavatelé pak sice zákazníkům vydají naplněnou lahev, již je ale neinformují o tom, že ji mohou dále směnit pouze na vybraných prodejních místech. V horším případě pak začnou rozesílat předžalobní výzvy a pod pohrůžkou žaloby prohlašují plynové lahve zákazníků za vlastní. Jak přesně vypadá aktuální právní úprava regulující obchod s tlakovými lahvemi a jejich plnění plyny a jak se změnila od počátku 90. let minulého století?
Od 1.1.1980 do 31.12.1994 byla stěžejním právním předpisem v předmětné oblasti vyhláška federálního ministerstva paliv a energetiky č. 140/1979 Sb., o dodávce topných plynů obyvatelstvu, která explicitně upravovala otázku vlastnictví tlakových nádob. K odběru zkapalněných topných plynů v tlakových nádobách o hmotnosti náplně větší než 5 kg bylo potřeba řádně vyplněné přihlášky. Dodavatel byl povinen odběrateli poskytnout informace o odběru plynu, možnostech jeho používání v domácnosti, o provedení montáže apod. Přihláška musela být podána před započetím odběru a současně musela být opatřena potvrzením oprávněné organizace o provedení instalace. Ustanovení § 24 citované vyhlášky výslovně stanovilo, že lahve o hmotnosti náplně 5 kg a větší dodavatel odběrateli zapůjčuje. V takovém případě byl odběratel povinen složit dodavateli v hotovosti jistotu za každou zapůjčenou lahev ve stanovené výši. Za složení jistoty obdržel od dodavatele zálohový list a pokyny pro provoz tlakových stanic. Zkapalněný plyn pak bylo možné odebírat ve výdejnách nebo prostřednictvím rozvážkové služby. Odběratel neměl nárok na dodání nové a nepoužité lahve. K prvnímu odběru lahví opravňovala odběratele potvrzená přihláška a zálohový list. Další lahve bylo možné odebírat jen při současném vrácení téhož počtu prázdných lahví. K plnění lahví byl oprávněn toliko dodavatel, který prováděl také veškeré opravy lahví a pečoval o jejich přezkoušení. Odběratel nesměl lahve jakkoliv upravovat. Při přesídlení odběratele v obvodu téhož dodavatele byl odběratel povinen předložit své vyhotovení potvrzení přihlášky a zálohový list k vyznačení změny. Složená jistota se převedla. Přejímal-li nový odběratel zařízení tlakové stanice od jiného odběratele, předložil dodavateli novou přihlášku, jakož i přihlášku dosavadního odběratele. Při ukončení odběru byl odběratel povinen do 8 dnů předložit své vyhotovení přihlášky k záznamu o ukončení, dále zálohový list a současně musel vrátit zapůjčené lahve. Složenou jistotu dodavatel vracel odběrateli do jednoho měsíce. V případě ztráty či zničení lahve dodavatel vyúčtoval odběrateli její cenu a současně zúčtoval složenou jistotu.
Předmětná vyhláška pozbyla účinnosti v důsledku přijetí zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, ve znění pozdějších předpisů, který však otázku tlakových lahví používaných k plnění zkapalněných topných plynů, zejména propan-butanu (dále jen "PB lahve"), žádným způsobem neupravoval. Od 1.1.1995 se tak uplatňují pouze obecné předpisy, které stanoví požadavky na bezpečnost a technické podmínky pro obchodování s propan-butanem, resp. určité technické parametry, jež musí tlaková nádoba splňovat, a každý prodejce plynu má povinnost zjistit, zda je lahev způsobilá k naplnění, a to před provedením služby. Není-li tomu tak, je povinen zajistit její opravu či renovaci. Každý subjekt, který naplnil PB lahev plynem, ji označí nálepkou, že byla plněna tím konkrétním subjektem, což odpovídá zákonné povinnosti prodejce označovat své zboží. Každému zákazníkovi je pak vydána účtenka s datem prodeje a razítkem. Barevnost PB lahví není oproti dřívějšku, kdy se používala tmavě modrá barva, nijak regulována.
Výkon řemeslné živnosti „Montáž, opravy, revize a zkoušky plynových zařízení a plnění nádob plyny“, která je od počátku 90. let minulého století závazně upravena v zákoně č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, pak nikdy nebyl a nadále ani nijak není podmíněn vlastnictvím PB lahví. Jedná se toliko o službu poskytovanou plnírnami zákaznické veřejnosti. Opačný přístup by vedl nejenom k nepřípustnému omezování hospodářské soutěže na úseku plnění PB lahví, resp. naprosté eliminaci činnosti těch plníren, které nedisponují vlastním obalovým kontem, ale také k nepřípustnému omezování vlastnických práv a dispoziční autonomie zákazníků, resp. omezování jejich svobodné volby. Požadavek na vlastnictví PB lahví u plníren nevyplývá ani z práva EU (srov. zejména čl. VIII odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/35/EU ze dne 16. června 2010 o přepravitelných tlakových zařízeních a o zrušení směrnic Rady 76/767/EHS, 84/525/EHS, 84/526/EHS, 84/527/EHS a 1999/36/ES).
Do roku 1994 byl vlastníkem kompletního obalového fondu tlakových lahví na území České republiky pouze jeden subjekt, a to Český plynárenský podnik s.p. (ČPP). K 1.1.1994 se však z organizační struktury státního podniku vyčlenily jednotlivé odštěpné závody – plnírna České Budějovice, Karlovy Vary, Dýšina, Satalice, Opatovice, Horní Suchá a Hustopeče, které byly následně privatizovány. Postupem času pak docházelo ke slučování, případně prodeji podniků, které privatizovaly ČPP. Kromě nich začali na liberalizovaném českém trhu působit desítky dalších společností a živnostníků, někteří s vlastním obalovým kontem, někteří bez něj (tj. pouze jako plnírna PB lahví v rámci výkonu řemeslné živnosti „Montáž, opravy, revize a zkoušky plynových zařízení a plnění nádob plyny“).
Ani stále platný zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EnergZ"), který nahradil zákon č. 222/1994 Sb., otázku vlastnictví PB lahví žádným způsobem neupravuje. V praxi je proto třeba při určování vlastnického práva k obalovým materiálům vycházet z obecných ustanovení občanského zákoníku – do 31.12.2013 se jednalo o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, od 1.1.2014 se jedná o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Každá transakce se tak posuzuje podle splnění pojmových znaků příslušného smluvního typu, v případě koupě dle ustanovení § 2079 a násl. OZ, v případě zápůjčky dle ustanovení § 2390 a násl. OZ, v případě nájmu dle ustanovení § 2201 a násl. OZ, v případě směny dle ustanovení § 2184 a násl. OZ a v případě výpůjčky dle ustanovení § 2193 a násl. OZ.
Návazně na shora uvedené lze souhrnně říci, že se na českém trhu v souladu se zásadou dispoziční autonomie a principy svobodného tržního podnikání vyskytuje prakticky od počátku 90. let minulého století celá řada obchodních modelů poskytování (tj. prodejů, směn, zápůjček, výpůjček, nájmů apod.) PB lahví. V nejednom případě však není příslušný smluvní typ pro zákazníka z důvodů (resp. pochybení) na straně prodejce plynu jednoznačně identifikovatelný anebo se v souvislosti s prezentací dané služby či výrobku prodejcem vyskytují protichůdné nebo zcela zmatečné informace. Příkladem lze uvést nabídku prodeje PB lahví, které by měly patřit společnostem sdruženým v České asociaci LPG, z.s., ze strany státu, tj. České republiky, a to prostřednictvím aukcí realizovaných Úřadem pro zastupování státu ve věci majetkových.
Předestřené obchodní aktivity je třeba kvalifikovat podle konkrétních skutkových okolností v kontextu § 555 OZ, který upravuje důsledky zastřeného právního jednání, jak ostatně v minulosti konstatovala již judikatura, jež posuzovala charakter zálohových listů vydávaných zákazníkům k PB lahvím. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém rozsudku ze dne 28.1.1999, č.j. 21C 431/98-14, odmítl z důvodu nesplnění pojmového znaku dočasnosti užívání institut výpůjčky tlakové lahve a přiklonil se ke konceptu koupě, resp. kombinace kupní a směnné smlouvy. „Na zálohový list nelze nahlížet jinak než jako na smlouvu kupní, kdy vydáním tohoto kusu láhve vznikla navrhovateli povinnost zaplatit dohodnutou kupní cenu (…). Toto je v souladu s § 588 a násl. novely Občanského zákoníku, podle kterého z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Tento právní úkon v žádném případě nelze posoudit jako smlouvu o výpůjčce, neboť podle § 659 OZ smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat. Půjčitel je povinen předat vypůjčiteli věc ve stavu způsobilém k řádnému užívání. Vypůjčitel je oprávněn užívat věc řádně a v souladu s účelem, který byl ve smlouvě dohodnut nebo kterému obvykle slouží. Zároveň je povinen chránit věc před poškozením, ztrátou nebo zničením. Není-li dohodnuto jinak, nesmí pak vypůjčitel přenechat věc k užívání jinému. Vypůjčitel je povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že základní náležitost smlouvy o výpůjčce jsou bezplatnost, dále doba zápůjčky, jakož i povinnost vypůjčitele předmět výpůjčky vrátit. Přitom převzetí tlakové láhve navrhovatele u odpůrce nebylo podmíněno povinností navrhovatele tlakovou láhev vrátit, zároveň nebylo časově omezeno a nebylo bezplatné. (…) V daném případě je tedy zřejmé, že zákazník, přijde-li do některé z plníren PP, ať už tato plnírna patří kterémukoliv subjektu, který se pohybuje na trhu a je prodejcem propan butanu v naší republice, je mu nejprve prodejcem nabídnuta ke koupi tlaková lahev za dohodnutou cenu, poté, co tlakovou láhev zákazník koupí, může do svého obalu, který se stává převzetím lahve a zaplacením kupní ceny jeho vlastnictvím, požadovat nákup zkapalněného topného plynu, v daném případě propan butanu. Poté, co propan butan vypotřebuje, může se zákazník obrátit s požadavkem na plnírnu, aby mu jeho láhev byla naplněna novým plynem, nebo dochází k situaci, kdy jím donesená lahev prázdná, je mu vyměněna za láhev identických vlastností, která je naplněna propan butanem. Na toto jednání je třeba nahlížet jako na hybrid směnné a kupní smlouvy, neboť dochází tímto právním úkonem jednak k nákupu zboží, tedy propan butanu za cenu, která je vyznačena na paragonu, tedy potvrzení o prodeji zboží spolu s datem, množství odebraného plynu a jeho cenou, v den prodeje, a dále dochází k směně láhve zákazníka za láhev, která je v té době ve vlastnictví subjektu provozujícího plnírnu. Podle § 611 OZ totiž při směně smluvní strany směňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran je považována ohledně věci, kterou směnou dává, za stranu prodávající a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující. Jedná se tedy o sinalagmatický závazkový právní vztah, jehož účelem je převod vlastnictví. Soud tedy návrhu navrhovatele vyhověl v souladu s ustanovením § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších změn a doplňků, přičemž podle tohoto ustanovení se prodávající nesmí při prodeji výrobku a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat. Odmítnutím naplnění tlakové lahve, která byla ve vlastnictví navrhovatele, pak odpůrce porušil tuto zákonnou povinnost.“
Další problém z hlediska možnosti jednoznačně určit vlastnické právo představují tzv. předprivatizační PB lahve, které byly v průběhu privatizace převedeny na nové vlastníky. V důsledku nedostatečné identifikace tohoto obalového konta je dnes prakticky nemožné určit vlastníka konkrétní PB lahve uvedené na trh před rokem 1995. Předmětný závěr stvrdil rovněž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém rozhodnutí č.j. ÚOHS-S0416/2016/DP-49949/2016/820/ŠHl ze dne 20.12.2016: „V důsledku nedostatečné identifikace jednotlivých PB lahví, jež byly v průběhu privatizace převedeny na nové vlastníky, je ovšem dnes prakticky nemožné vlastníka konkrétní PB lahve uvedené na trh před rokem 1995 s jistotou určit. (…).“ Počet těchto tzv. předprivatizačních PB lahví nacházejících se mezi uživateli na českém trhu přitom není vůbec zanedbatelný. Zmatečnost do problematiky předprivatizačního obalového konta vnáší dále Informační a poradenská služba České obchodní inspekce, která zákazníkům – držitelům uvedených plynových lahví v minulosti radila, aby tyto lahve odevzdávali jako odpad do sběrného dvora, neboť zboží mělo být pořízeno za zcela odlišné právní úpravy a právo na vrácení zálohy má být bez jakýchkoliv pochyb promlčeno. V praxi se běžně objevují také případy, kdy se zákazník dostaví se zálohovým listem pocházejícím z období před r. 1989, resp. l. 1994-1995 k vrácení své tlakové lahve, avšak i přes evidenční číslo se nedaří dohledat společnost, která měla danou PB lahev nabýt v rámci privatizace a je tedy povinna k vrácení zálohy.
Dalším relevantním aspektem je zažitá praxe veřejnosti spočívající ve výměně prázdné PB lahve za plnou, na kterou upozornil mimo jiné Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v již citovaném rozhodnutí č.j. ÚOHS-S0416/2016/DP-49949/2016/820/ŠHl ze dne 20.12.2016: „Přesto, že v průběhu let docházelo ke změnám ve vlastnictví PB lahví, princip plnění a prodeje plynu v PB lahvích zůstal v převážné většině případů stejný jako před rokem 1995 a koneční spotřebitelé tak i v současnosti vyměňují prázdné PB lahve za plné a prodejcům platí pouze cenu plynu.“ V roce 2012 uvedený závěr stvrdil rovněž Energetický regulační úřad: „(…) obchod na daném trhu je realizován formou směny obalových materiálů, kdy lahve jsou označovány pouze barevným a odstranitelným označením, tudíž k plnění propan-butanových lahví probíhá ve všech plnírnách v České republice. (…).“
Pominout nelze ani fakt, že se při provádění oprav obalových materiálů zcela běžně stává, že límec je z PB lahve servisní společností odstraněn a vyměněn za jiný, resp. že plnírna obdrží od servisní společnosti jiné tlakové lahve, než které k opravě předala
Ze situace na trhu s PB lahvemi v České republice je dlouhodobě zřejmá obtížná určitelnost vlastnického práva k nemalé části obalového konta. V kontextu uvedeného je pak třeba vnímat nestandardní novelizaci EnergZ provedenou zákonem č. 211/2011 Sb., která v ustanovení § 3 odst. 5, resp. § 3 odst. 6 stanovila zásadu, podle níž plnění PB lahve bez souhlasu jejího vlastníka se zakazuje [„Fyzické a právnické osoby, jejichž předmětem podnikání je plnění propanu, butanu a jejich směsí do propan-butanových lahví, jsou povinny zajistit pravidelné provádění tlakových zkoušek, kontrolu a opravy jimi vlastněných lahví. Plnit propan, butan a jejich směsi do lahví s nevyhovující periodickou zkouškou, nebo do lahví neodpovídajících technickým požadavkům na lahve určené pro plnění propanu, butanu a jejich směsí podle zvláštních předpisů je zakázáno. Plnění propan-butanových lahví bez souhlasu jejich vlastníka se zakazuje.“]. Předmětné ustanovení nejenomže nemá žádný vliv na určování vlastnického práva k PB lahvím, které se nadále řídí kogentními ustanoveními OZ coby stěžejního civilněprávního kodexu, ale navíc způsobuje na trhu s PB lahvemi obrovské problémy, jež odnášejí v prvé řadě zákazníci. Ti totiž ve většině případů nejsou schopni doložit své vlastnické právo k tlakové lahvi a mnohé plnírny se je kvůli riziku uložení miliónové sankce ze strany ERÚ obávají obsloužit. V této souvislosti je nezbytné uvést, že plnírny nejsou vázány pouze ustanoveními § 3 odst. 5, 6 EnergZ, nýbrž že musejí při výkonu své živnosti současně reflektovat zákaz diskriminace zákazníka zakotvený v § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů („Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.“). Diskriminací spotřebitele je "třeba rozumět obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodné zvýhodňují některé spotřebitele před jinými - cílem jejího zákazu je pak uzavírání shodných smluv za stejných podmínek" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11.4.2016, č.j. 8 As 35/2005-51). Plnírny jsou tak denně nikoliv vlastní vinou stavěny do situace, kdy musejí zvažovat, zdali budou riskovat finanční postih v režimu § 3 odst. 5, 6 EnergZ, anebo v režimu § 6 cit. zákona č. 634/1992 Sb., uvážíme-li, že většina zákazníků navštěvuje plnírny bez jakýchkoliv písemných dokumentů (stvrzenek o prodeji, zálohových listů apod.). Novelizace EnergZ z roku 2011 tedy nevzala v potaz povinnosti a pravidla vyplývající z jiných právních odvětví a právních předpisů, zejména zákona na ochranu spotřebitele (zák. č. 634/1992 Sb.), občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), živnostenského zákona (zákona č. 455/1991 Sb.) a zákona o ochraně hospodářské soutěže (zákon č. 143/2001 Sb.).
Důsledkem přijetí zákona č. 211/2011 Sb. jsou tak velké nesrovnalosti na trhu s PB lahvemi, které v praxi vedou k nemožnosti obsloužit zákazníka a naplnit mu donesenou PB lahev, resp. k riziku postihu plnírny dle § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu vzbuzuje předmětné ustanovení § 3 odst. 5, 6 EnergZ dlouhodobě závažné pochybnosti o souladu s ústavním pořádkem ČR, a to zejména v kontextu ústavně garantované ochrany spotřebitele (ústavní princip rovnosti v jeho materiálním či faktickém pojetí, garantovaný čl. 1 Listiny základních práv a svobod – viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11) a ochrany hospodářské soutěže, resp. svobody podnikání plníren (čl. 26 Listiny základních práv a svobod). Pochybnosti vyjádřila rovněž judikatura. Krajský obchodní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 19.5.1999, č.j. 2 Cm 96/97-58 posuzoval otázku legality plnění PB lahví v tvrzeném vlastnictví jiného subjektu odlišného od plnírny a dospěl k následujícím závěrům: „Tím, že žalovaný přijal k naplnění od zákazníků láhve označené logem žalobce, nikterak neporušil ani jeho vlastnická práva (jsou-li tu v každém konkrétním případě). Tlakové láhve jsou určeny k trvalému koloběhu mezi plnírnou a zákazníkem po celou dobu jejich životnosti. Žalovaný tyto ´cizí´ láhve, ať již s označením žalobce nebo jiného podnikatele neshromažďuje, ale po naplnění opět vydá zákazníkům. Stejným způsobem pak nakládá i s lahvemi neoznačenými (ve vlastnictví zákazníků). (…) V tomto případě není zcela jisté, zda důvodem podání žaloby byla skutečně výhradně a jen ochrana ohrožených nebo porušených práv žalobce jako soutěžitele. Nelze totiž vyloučit tu možnost, že byl sledován i jiný cíl – omezení konkurence v oblasti obchodu s topnými plyny, eliminaci menších podnikatelských subjektů. (…) Požadavek žalobce pak směřuje nejen k podstatnému omezení podnikatelské činnosti žalovaného, ale také k omezení svobodné volby zákazníků, kteří by nemohli u žalovaného žádat naplnění láhví s označením žalobce, neboť by jim žalovaný tuto službu musel odmítnout, a byli by tak nuceni láhve vyměňovat buď přímo v plnírnách žalobce, nebo v plnírnách těch subjektů, kteří jsou se žalobcem neformálně dohodnuti. Důsledkem by pak mohlo být (…) omezení hospodářské soutěže v této oblasti, jehož přímým důsledkem je i poškození spotřebitele.“ V předmětném rozsudku je rovněž citováno podpůrné stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, podle kterého „(…) pokud by bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce, bylo by to signálem pro všechny firmy s ´obalovým kontem´, aby z hospodářské soutěže podstatně vyloučily ty subjekty, které sami s lahvemi nedisponují. Dalším stejně nežádoucím důsledkem by bylo rozdělení trhu mezi společnosti s vlastními obaly. Došlo by tak k výraznému omezení možnosti zákazníka vybírat si i mezi těmi zbývajícími soutěžiteli, a každý zákazník, který sám není vlastníkem lahve, by zůstal připoután k té společnosti, která mu ´pronajímá´ láhev. Tento postup by podle názoru Úřadu vedl k podstatnému omezení hospodářské soutěže v dané oblasti, a jeho přímým důsledkem by bylo i poškození spotřebitele.“ Srov. dále závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.10.2012 sp. zn. 3Cmo 262/2012-123: "(…) již vzhledem k ochraně hospodářské soutěže v dané oblasti trhu a upřednostnění zájmu spotřebitelské veřejnosti na zachování široké nabídky plnění plynu není na místě zásah předběžným opatřením do stávajícího stavu – bez toho, že by proběhlo dokazování ve věci a bylo také prokázáno tvrzení žalobce o vlastnictví lahví, o povaze smluv, uzavřených se spotřebiteli, o tom, zda součástí těchto smluv jsou závazky obou stran ohledně dalších náplní a místa naplnění – tj. zda je tento spotřebitel ve smlouvě informován o tom, že k plnění může využít výhradně plnírny žalobce (či jeho smluvních partnerů) a že žalobce jako vlastník lahve nesouhlasí s tím, aby spotřebitel si nechal naplnit lahve u někoho jiného. Za stavu, kdy není ani tvrzeno, že spotřebitel převzal konkrétní závazek ohledně budoucích plnění, nelze po něm požadovat, aby si ověřoval, zda vlastník lahve (pokud jím není on sám) souhlasí s plněním svých lahví u toho kterého dalšího dodavatele plynu (plnírny) či nikoli, a omezovat jej ve výběru dodavatele plynu tak, že podnikatel, jinak zboží i službu nabízející, jej odmítne, resp. bude požadovat po něm prokázání vlastnictví láhve, kterou žádá naplnit, popř. existenci souhlasu vlastníka lahve s jejím naplněním právě tímto podnikatelem. V této souvislosti je dále třeba zjistit pokrytí spotřebitelské poptávky po plynu plnírnami žalobce, tj. zda spotřebitel, jenž má být takto zásadním způsobem omezen v přístupu ke zboží, má také možnost bez nepřiměřených obtíží využít nabídky žalobce."
To, že je výkon řemeslné živnosti „Montáž, opravy, revize a zkoušky plynových zařízení a plnění nádob plyny“ ze své podstaty přímo závislý na možnosti nakládat s PB lahvemi, stvrdil přímo Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém rozhodnutí č.j. ÚOHS-S0416/2016/DP-49949/2016/820/ŠHl ze dne 20.12.2016: „Podnikání v oblasti plnění a prodeje plynu v PB lahvích je ze své podstaty přímo závislé na možnosti nakládat s PB lahvemi.“ O závažnosti situace na úseku plnění tlakových nádob plyny v ČR svědčí nejlépe příkře klesající počet plníren zejména z řad živnostníků a menších firem, které vnímají nastavené legislativní prostředí jako diskriminační a kvůli obavám z případných problémů raději hromadně ukončují svoji činnost.
Pochybnosti o právní konformitě ustanovení § 3 odst. 5, 6 EnergZ vyjádřila v neposlední řadě doktrína [ZDVIHAL, Z.; SVĚRÁKOVÁ, J.; MED, J.; OSADSKÁ, J. a kol. Energetický zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. 1805 s.], která poznamenává, že „skutkovou podstatou přestupku právnické nebo podnikající fyzické osoby má být ve smyslu komentovaného ustanovení porušení zákazu stanoveného v § 3 odst. 6. Podle § 3 odst. 6 platí, že fyzické a právnické osoby, jejichž předmětem podnikání je plnění propanu, butanu a jejich směsí do propan-butanových lahví, jsou povinny zajistit pravidelné provádění tlakových zkoušek, kontrolu a opravy jimi vlastněných lahví; plnění propan-butanových lahví bez souhlasu jejich vlastníka se zakazuje. Skutková podstata přestupku je navázána na zákaz, přičemž je patrné, že zákonodárce zákaz formuloval až v závěru § 3 odst. 6. V tomto smyslu jde tak zjevně o legislativní pochybení, neboť lze předpokládat, že trestáno mělo být hlavně nezajištění pravidelného provádění tlakových zkoušek, kontroly a opravy lahví." Jak již konstatovala judikatura a vyplývá to rovněž z řady renomovaných právních expertíz, tím, že plnírna přijme od zákazníka k naplnění obalový materiál, tj. PB lahev vypůjčenou od jiného subjektu, nedochází tím k zásahu do vlastnického práva.
Neobstojí ani často používaný argument některých prodejců plynu o tom, že novelizace EnergZ z roku 2011 a stávající dikce § 3 odst. 5, 6 EnergZ mají garantovat vyšší bezpečnost při používání PB lahví. Požadavky na bezpečnost a technické podmínky pro obchodování s propan-butanem, resp. určité technické parametry, které musí tlaková nádoba splňovat, jsou vymezeny již desítky let (tj. i před rokem 1989, resp. obdobím let 1994-1995) celou řadou právních předpisů a technických norem. Každý prodejce plynu má povinnost zjistit, zda je lahev způsobilá k naplnění, a to před provedením služby. Není-li tomu tak, je povinen zajistit její opravu či renovaci. Odjakživa tedy platí, že pokud PB lahev není způsobilá k naplnění, plnírna nesmí plnění provést. Podle § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 208/2011 Sb., o technických požadavcích na přepravitelná tlaková zařízení, podává žádost o provedení příslušné inspekce přepravitelného tlakového zařízení (tj. i PB lahve) vlastník nebo osoba, která toto zařízení používá. V českém právním řádu je tak jasně vymezena odpovědnost za revizi PB lahve, která není vázána na vlastnictví daného obalu. Podmínění možnosti naplnění PB lahve souhlasem vlastníka (jenž navíc často není identifikovatelný) pak nemá na bezpečnostní standardy týkající se plnění a užívání PB lahví žádný vliv. Plnírny jsou povinnostmi vázány za každé situace bez ohledu na osobu vlastníka PB lahve. Stávající znění § 3 odst. 5, 6 EnergZ naopak vzbuzuje zejména u laické veřejnosti klamavý dojem, že povinnost zajišťovat pravidelné provádění tlakových zkoušek, kontrolu a opravy PB lahví mají pouze vlastníci těchto lahví z řad podnikatelských subjektů - plníren.
---------
Absence jednoznačných zákonných pravidel pro obchodování s tlakovými lahvemi a jejich plnění plyny je skutečně alarmující, jak ostatně konstatovala nejpovolanější oborová instituce – Energetický regulační úřad ve svém posledním rozhodnutí ze dne 17. června 2020, sp. zn. OSR-00804/2020-ERU. Jedná se o mimořádně palčivou legislativní oblast, která je na úrovni české státní správy neúspěšně řešena přes tři desítky let a zahrnuje řadu dílčích, ale velmi závažných témat. To se týká i právní úpravy obalů, ve které absentuje prováděcí právní předpis, jenž by stanovil mimo jiné výši zálohy na PB lahve.
RENNEROVÁ, Zuzana. Obchod s tlakovými lahvemi a jejich plnění plynem de lege lata. Právní prostor [online]. 2020-08-17 [cit. 2020-08-17].
